Život jako poutní cesta
Katarina Emma Schapiro je zkušená a mezinárodně oceňovaná koučka a sparing-partnerka lídrů, průvodkyně a konzultantka v oblasti změn a transformací. Ale i vášnivá cestovatelka, fotografka, a humanitární pracovnice. Katarina podporuje klienty v posouvání vlastních hranic úspěchu a v cestě k většímu naplnění, růstu, spokojenosti a svobodě.
Její přednáška pro Klánovickou akademii nás zavede na poutní stezky, kde chůze není jen fyzickým pohybem, ale také hlubokým poznáním sebe sama a světa kolem nás. Prostřednictvím osobních zkušeností z mnohaletého putování v Nepálu, několika poutí do Santiaga de Compostela a dalších světových cest a treků společně prozkoumáme, jak si dojít pro radostný a naplněný život a jak chůze a objevování nových cest mohou přinést vnitřní klid a sílu, nadhled, moudrost a hlubší pochopení sama sebe.
Katarino, téma přednáškového cyklu Klánovické akademie je kvalita života. Co pro Vás tento pojem znamená?
Kvalita, pro to je hezké české slovo jakost. Je pro mě důležité, jaký obsah má můj život, má mysl, mé emoce a činy. Jaké kvality, hodnoty mám a jak je žiju. V tom je i soulad, služba, krása, tvořivost, laskavost, odvaha, disciplína. Potřebuji zkrátka ve svém životě cítit proud tvořivé energie, jiskru. Uchovávám si pocit ‚zamilovanosti’, jakéhosi nadšení z krásy v lidech, v přírodě, v prostředí kolem mně. To když cítím, vím, že snad žiju dobře.
Kvalita života souvisí i s tím, jak je člověk ochotný na sobě pracovat, měnit se, jak se sám v sobě ukotvuje. Vystudovala jste psychologii, lingvistiku, odtud vaše cesta vedla do byznysu a ke koučování, ale pokračovala až do Himalájí. V jakých momentech Vašeho života došlo k takto velkým životním transformacím?
Jak kvalitní život žijeme je ve značné míře dané našimi schopnostmi se vztahovat k věcem, které nás formovaly a k událostem, které se nám staly, jak si vyprávíme vlastní příběh. Pokaždé, když se nám povede prohlédnout a pochopit naši osobnost a naše zkušenosti, otevírá se nám v životě nový prostor. Někdy se nám to přihodí a někdy je to fuška.
Studium humanitních věd jsem si vybrala celkem prakticky. Psychologie, lidé a lidská duše mně vždy zajímali a Filozofická fakulta sídlila v mém městě. Mohla jsem si proto studium dovolit. To, co mě v mládí omezovalo, mi nakonec otevřelo mnoho nových cest a poznání. Dalším zásadním okamžikem bylo přestěhování se do Prahy, která mi nabídla úplně jinou perspektivu a možnosti žití. V té době byla znalost angličtiny velkou konkurenční výhodou, formoval a definoval se nový ekonomický a společenský systém. A v tomto duchu jsem brzy začala pracovat pro americkou konzultantskou firmu a založila si vlastní firmu. Odjela jsem na čas studovat do USA. Pár let poté jsem byla pozvána do výběrového řízení a pracovala ve vedení dvou světových francouzských kosmetických značek.
Věděla jsem, že do budoucna nechci byznysy vést, spíše ovlivňovat jak se byznys dělá, polidšťovat ho. Ze Silicon Valley jsem věděla o existenci koučinku a potkala tam své příští klíčové učitele a mentory, včetně Marshalla Goldsmitha, asi nejslavnějšího kouče byznys lídrů, v jehož týmu jsem později působila.
Nevím, nakolik je možné ovlivnit všechny kroky, které děláme. Ale já jsem spíše vizionář, dobrodruh. Lákají mně nové a neprozkoumané věci. Když se objeví příležitost, se kterou rezonuji, udělám maximum proto, aby to dopadlo co nejlépe. Tímto způsobem jsem vystudovala řízení změn a change leadership v Oxfordu a Paříži. Podobně jsem vyslechla vnitřní volání a vydala se na první velkou pěší cestu. Za posledních 13 let jsem pěšky obešla zeměkouli. Nic z toho jsem neměla úplně v plánu. Když však pocítím jiskru, následuji jí.
Mají tyto světy – byznys a putování – něco společného? A v čem jsou naopak protikladné?
Pro putování i podnikání platí, že je dobré mít plán, vizi a milníky. Ale ještě důležitější je vnímavost k prostředí, k sobě, a schopnost se adaptovat na to, co se děje. V tom vnímám putování jako velkou školu, protože tam v podstatě o nic nejde, nehrozí finanční ztráty, řídíte pouze sebe, nikoho neohrožujete…učíte se sám na sobě. Při putování, nebo prostě pobývání se sebou, na cestě, v chůzi nebo při jiných činnostech, kdy se dostaneme k sobě, kdy před sebou nic neschováváme, kdy jsme ochotni pokorně a odvážně vstoupit do ‚ jámy lvové‘, zůstat jako Jonáš v ‚břichu velryby‘ – uvidět věci takové jaké jsou, ne jak bychom je chtěly ukazovat ostatním – to jsou za mě největší přínosy putování. Když pravdivost, kterou jsme objevili, přineseme do svého života a byznysu - pak konáme z jiného místa, máme v sobě více pevnosti a neutrality a nadhledu. Já doufám, že byznys i putování přináší mnoho zcela nečekané radosti.
Když jsem jako architektka pracovala s developery, vnímala jsem u některých z nich (paradoxně u těch, kteří pracovali spíše s menším územím) potřebu deklarovat svoji moc. Chápala jsem to jako součást hry, které jsem se ale nechtěla účastnit. Jak se v prostředí byznysu a lídrů cítíte vy? Jak si v tomto světě uchovat empatii, jemnost, citlivost?
Možná je to více zákonité než paradoxní. Někdy jsou tyto hry součástí dlouhodobé strategie lidí, někdy jsou to opravdu pouze nevědomé hry persony, ega. Francouzi mají rčení‚ čím je džemu méně, tím více ho musíme rozetřít‘. Tam je všechno! Potřeba ‚zvětšovat se’, prosazovat se deklarativním způsobem je vlastní těm, jež se cítí malí, nedocenění. Cítí vlastní nedostatečnost. Zrání je proces, nelze jej příliš urychlit. Ale lze mu napomoci sebepoznáváním, introspekcí, intelektuální i osobní skromností, vnímavostí a otevřeností, odvahou a disciplínou. To není snadné, ale je to nutná podmínka pro osobní růst. A jak se cítím? Osobně si pěstuji nadhled, vnímavost a pravdivost. To mi dodává sílu. Především však stále pečuji o svou energii, mysl, vnitřní prostor - prostě svou kondici a stabilitu.
Jsou ve vrcholových pozicích hlavně muži, nebo se v nich dnes objevují i ženy? A v čem jsou lídryně pro týmy přínosem?
Podle mých zkušeností a pozorování je ve vrcholových pozicích asi třetina žen, to je oproti například situaci před 15 lety významně vyšší, tehdy to byla pětina a méně. Ve středním managementu je ve srovnání s vrcholovými týmy zastoupení žen asi o 10% vyšší, dost záleží na odvětví, sféře. Trend je sice stoupající, ale relativně pomalý.
Ženy v lídrovské roli poskytují mnohem pestřejší a širší pohledy a vhledy do pochopení situace, rozhodování a vnímaní lidí. Lépe ‚čtou‘ emoční pole ve firmě, podporují inovace, organický růst, preferují týmovost a lépe pracují s pestrostí, jsou trpělivější, chápavější, přináší vzhledem k silnému vnímání mnohem více informací o tom, co se děje v týmech, firmách, v systému. Ženy bývají méně soupeřivé, více zvídavé, podporující - to je dobrý základ pro tak důležité emoční a psychologické bezpečí lidí.
Jednou z vašich koučovacích ambic je rozpřemýšlet lidi. Jak takové rozpřemýšlení vypadá? Co si pod tím představit?
Coco Chanel řekla, že jedním z nejodvážnějších činů je myslet nezávisle, sám za sebe. Je několik vlastností, které považuji za velmi důležité, když chceme mít dobrý, vlastní život. Patří k nim i odvaha, nezávislost a disciplína. Takže ano, je mou profesionální ale spíše lidskou ambicí podporovat a osmělovat lidi k nezávislému myšlení.
Bohužel - většina z nás stále recykluje stejné myšlenky, i když si myslí, že myslí. Ostatně to si může každý z nás prověřit, vypozorovat. Zkuste si třeba jenom hodinu všímat, co se odehrává ve vaší mysli, jaké myšlenky se tam objevují a co s nimi děláte? Kolik nového se tam objevuje, do jaké hloubky prozkoumáváme nové podněty? Jsme zvídaví?
Přitom všechno, co kdy vzniklo, bylo kdysi myšlenkou. Tak vznikají inovace. Kvalita všeho co děláme, souvisí se způsobem našeho myšlení. Existuje soubor podmínek, kvalit a okolností, které nezávislé myšlení podporují. Jednou z nejcennějších ‚komodit‘ je pozornost, kterou si navzájem můžeme dát. Pozornost je jedním z nejčistších a nejvelkorysejších projevů vztahu k druhému člověku. Myslím tím čistou, vlastními názory, hodnoceními a zkušenostmi nezatíženou pozornost.
Vyzkoušet se to dá jednoduše. Až budete příště někomu naslouchat, všimněte si, co se děje ve vaší mysli. Dokážete do konce vyslechnout, co druhý říká? Nebo vám tam ‚běhají a poskakují‘ různé myšlenky, nápady, rady? Přála bych si, abychom měli mezi sebou kvalitnější vztahy, byli pozornější, velkorysejší a dokázali se ztišit, když je třeba.
Mnohým mým přátelům, kteří šli pouť do Santiaga, tato cesta změnila život. Jak putování změnilo života Vám?
Obvykle platí, že první zkušenost bývá transformační. Prostě se to děje poprvé! Na prvním treku v Himalájích jsem po několikahodinovém výstupu lezla ještě dál, sama, tedy s Nepálským sherpou za mnou, k jezeru Tilicho. Bylo to poprvé, co jsem šla do výšky 5000 metrů, byla jsem unavená, bylo mi špatně, sněžilo, pršelo, foukalo, mlha… prostě na hraně. Nejtěžší bylo utišit toho našeptávače ve mně, co říká - to nemáš zapotřebí, vykašli se na to. Když se umravnění toho hlasu povede, přijde příval nové síly. Došla jsem. Ty téměř nepozorované vteřiny štěstí se někde ve mně uhnízdily, ale nejtěžší bylo dostat se zpět do základního tábora. Úspěch se neměří dosažením vrcholu, ale návratem domů, do všednosti, až když je hotovo.
Když putujete, nesete si na zádech těžký batoh, všechno vás bolí, cítíte únavu. Nad čím přemýšlíte? A lze vůbec přemýšlet?
Na začátku cesty nepřemýšlíte o ničem jiném, než o svém batohu a zjišťujete, že máte svaly, o jejichž existenci jste neměli tušení. Já nesla na prvním caminu 13 kg! Je to taková seznamka se sebou v jiném řádu. Takže zjistíte váhu a obsah svého pečlivě připraveného baťohu, váhu a obsah svých myšlenek - jak jdete, začnete věci i myšlenky postupně opouštět, třídit, separovat.
Procestovala jste velkou část světa. Jaké místo nebo město máte nejradši?
Ráda mám mnoho míst, přece jenom, svět je opravdu krásný, rozmanitý a neustále se proměňující. Ale některá mi opravdu přirostla k srdci, našly jsme se. Když nejsem déle v Paříži, stýská se mi po mých místech, přece jenom jsem tam prožila dost let. Moje srdce vždy pookřeje a poskočí v Tatrách, je to moje rodiště. V posledních 15 letech mě však srdce opakovaně táhne do Nepálu, k lidem a horám. Je to láska, objevená poměrně pozdě v mém životě, ale o to intenzivněji.
V jednom z rozhovorů jste řekla, že mít vědomosti nestačí. Je potřeba z nich umět vydestilovat moudrost. Co je největším poznáním a moudrostí vašeho života?
To je těžká i lehká otázka zároveň. Těžká v tom, že to úplně nevím. Lehká v tom co říká Tomáš Halík: ‚Co se nechvěje, není pevné’, a já se chvěji opravdu dost.
Katarino, děkuji moc za rozhovor prozářený světlem Vašich úsměvů! Budeme se na Vás těšit 05.02.2025 v KC Beseda.
_____
Text: Anna Beáta Háblová
Foto: Lucie Robinson pro Lifee